„Bony. Chcete bony? Nějaký bony?“ Věta Bíního v podání Romana Skamene se filmem Bony a klid stala klasickou hláškou. V dnešní době už je jen vtipem, za socialismu šlo ovšem o pojem, který otvíral dveře k luxusu. Jakékoli zboží, které jen trochu zavánělo kapitalistickou výrobou, šlo totiž sehnat jen v luxusních prodejnách Tuzexu. A tím pádem právě za bony.
Co to je a kde to roste
I když měly bony oficiálně hodnotu jeden bon za jednu korunu, musel normální člověk využít tzv. veksláků. Ti je pokoutně prodávali v kurzu jeden bon za pět korun. V jedné transakci docházelo hned k několika problémům a současně paradoxům. V první řadě se oba aktéři směny dopouštěli trestného činu.
Veksláci spekulovali s měnou. Režim je pronásledoval, současně je ale i drasticky potřeboval, protože přes ně získával západní měnu, kterou zoufale potřeboval. „Sháněli jsme tehdy video. Nejdřív se nám pořádně klepala kolena, jenže pak jsme viděli, že u veksláků kupují bony i příslušníci veřejné bezpečnosti. To nám trochu otrnulo,“ vzpomíná Milan z Teplic.
Ekonomická brána
Prodejny Tuzexu byly klíčové pro režim i lidi. Stát takto získával chybějící cizí měnu, hlavně dolary a západní marky. Elektronika, džíny, oblečení, to všechno se objevovalo právě na jeho pultech. Nešlo přitom o jediný podnik tohoto typu. Hlavně pro kvalitní potraviny si mohli lépe situovaní občané dojít do ESA. Tam se navíc platilo korunami. Ceny byly ale tak vysoké, že si lidé prodejnu záhy překřtili na „Ekonomicky Silné Obyvatelstvo“.
Samotný Tuzex vznikl vyhláškou Ministerstva zahraničního obchodu v roce 1957. Jeho cílem bylo od domácích i zahraničních občanů odčerpat devizové prostředky (tedy bezhotovostní peníze). Těch se socialistickému režimu nedostávalo, současně za ně potřeboval nakupovat materiál i výrobky nebo služby.
Se zrodem Tuzexu se „narodili“ také veksláci, kteří byli jedním z mnoha paradoxů režimu. I když se pohybovali za hranicí zákona, režim je toleroval, protože přinášeli valuty, tedy fyzickou cizí měnu.
Povinnost odevzdat
Jakmile někdo z „našich“ získal cizí měnu, musel ji v souladu se zákonem odevzdat bance, obvykle ve velmi nevýhodném kurzu. To se týkalo třeba dramatiků typu Václava Havla, jehož hry byly hrány na západě. Dostával tedy ve valutách honoráře. Stejnou skupinou byli třeba montéři pracující v cizině.
Výdělky v násobcích průměru
Kolem všech prodejen Tuzexu se pak soustředili veksláci představující černý trh s poukázkami. Z toho měli nakonec užitek všichni, protože uměle nastavené parametry režimu nahrazoval přirozenou nabídkou a poptávkou. Devizoví cizinci prodali vekslákům marky nebo dolary v lepším kurzu, než jim nabídly banky.
Veksláci pak bony prodali dál s nemalým ziskem, čímž se běžní lidé dostali k možnosti utratit je v Tuzexu. A nakonec získal i stát, který se dostal k tolik potřebným devizám. I když tedy veksláky odsuzoval a policisté na ně dělali pravidelné zátahy, do určité míry je toleroval.
Vlastní Tuzex
Samotní veksláci pak nabízeli stejné zboží na odlehlých místech v kufrech aut nebo pod bundami v hospodách. Běžnou praxí bylo získání invalidního důchodu (František Mrázek) nebo záskoky v práci. Vekslák byl oficiálně zaměstnán (aby se vyhnul trestu za příživnictví), ale místo něj chodil do práce nějaký senior.
Jak si kapitalismus nachází cestu
Dle popisu Niny Špitálníkové funguje podobný černý trh i v KLDR. Je na něm vidět, že bez ohledu na nastavení režimu si přirozená nabídka a poptávka najdou vždycky cestu. A současně dovolují existovat režimům tohoto typu, které by se bez jejich přítomnosti nejspíš zhroutily.
Zdroje: SeznamZpravy, MoravzskoSlezkyDenik, CeskaTelevize, Wikipedia